28. 1. 2014, Jedovnice

První let v novém roce je pro mě vždycky něco slavnostního. Nová pojistka i technická, nově založené fotoalbum, to vše ve mně vždycky vzbuzuje pocit, že tenhle rok si ve vzduchu užiju spoustu zábavy, nerozbiju ani jednu vrtuli a nafotím spoustu kvalitních generátorů vzpomínek.. Letos jsem se do vzduchu nakonec dostal až na konci ledna, práce a nemoc si vyžádala nutný odklad.
Je úterý 28. ledna, venku je konečně snesitelná teplota a já jsem schopen vydržet nechrchlat i několik minut. Mám nově přetěsněný motor s vyčištěnými vnitřnostmi, což jsem všechno zvládnul sám a s patřičnou hrdostí to všem vyprávím, i když to nikoho ani v nejmenším nezajímá.
Na ploše u Jedovnic foukají svěží 4 metry, občas zesílí až někam k šesti, ale zdá se to být všechno učesané a bez nárazů. Viditelnost mizerná, všude opar, ale o komfort v tomhle případě nejde, potřebuju to jako dítě lentilky. Na kříž se za přihlížení místních důchodců na procházce odpoutávám za jedna, zamávám jim a mířím na Jedovnice.
Zima a díry v rukavicích jsou znát, po pár minutách mi začínají tuhnout prsty a chřipkou oslabené tělo začíná i přes čtyři vrstvy termoprádla chladnout. Zakroužím nad jedovnickým rybníkem, zkontroluju Rudice a otáčím zpátky na přistávačku. Kochám se zimním chrámem matky přírody a sním o rozpálené pláži a mořské bríze někdy jindy a jinde..
Sedám zkřehlý, ale spokojený s motorem a neskromně i se sebou, šlo zůstat pohodlně doma v teple a nemrznout. Dává mi to pěkných třicet minut ve vzduchu a příslib, že k nim ještě letos pěkných pár přidám.  To je pro začátek vše a doufám, že se v hepyletech nezapomenete se svým poletováním pochlubit a že s většinou z Vás letos stihnu polítat. Letu zdar.